Každý člověk může v naší zemi žít tam, kde se mu zlíbí a kde si to současně může dovolit. Máme svobodu a nic tedy nebrání tomu, abychom se usídlili kdekoliv, kde nám to vyhovuje. A státu je to jedno.
Ale pozor. Tentýž stát musí mít současně i přehled o svých občanech, a proto po nich, totiž po nás, vyžaduje, abychom měli i konkrétní místo takzvaného trvalého pobytu. Někde si musíme přihlásit trvalý pobyt, se kterým pak bude souviset to, co s námi lidmi úřady zamýšlejí a co nám nabízejí.
Kdo tedy nechce skončit stejně zoufale jako bezdomovci, musí si najít nějaký objekt s číslem popisným, evidenčním nebo orientačním, ve kterém se oficiálně může bydlet, ubytovat se nebo se aspoň rekreovat. Prostě musí mít každý normální člověk oficiálně zaregistrovanou střechu nad hlavou. A bydlí-li tam nebo ne, to už je vlastně nepodstatné. Aspoň tedy pro úředního šimla.
A tak je poměrně častým úkazem, že lidé bydlí, ale na takovém místě z nějakého důvodu nemohou trvalé bydliště získat, a tak se zoufale snaží najít nějaký objekt, kde by se onen pobyt získat dal. A každý, kdo hledá, nakonec může přijít na to, že se našincům a jiným občanům Evropské unie nabízí i virtuální trvalé bydliště. Tedy možnost přihlásit si trvalý pobyt tam, kde je libo, aniž by se tam člověk nastěhoval a žil.
Není tedy ničím zase až tak neobvyklým, když někdo bydlí třeba v nějakém zastrčeném zoufalém koutě naší země, ale současně se pyšní atraktivním trvalým pobytem třeba v Praze. I to je možné, když dotyčný člověk po této alternativě zatouží a zařídí si to.
A jak se to zařizuje? Vlastně docela jednoduše. Stačí vyhledat někoho, kdo tuto možnost nabízí, dohodnout se s ním a zaplatit za to. Což pochopitelně není drahé. A bodejť by také bylo, když má v nějakém objektu sice cizí člověk trvalé bydliště, ale nikdo ho tam nevidí, jak je rok dlouhý, takže se tam podobných lidí ‚vejde‘ klidně hodně.