Mezi těmi všemi slony, žirafami a lvy, je pakůň tak trochu pozapomenutý.O těchto zvířatech by se dalo říci, že jsou to takoví nomádi. Nikdy nevydrží dlouho na jedné pastvině. Právě jejich věčné putování zaujalo (v šedesátých letech minulého století) německého zoologa Bernarda Grzimka a jeho syna Michaela. Rozhodli se, že zjistí podrobnosti.
– Putování za stády pakoňů po souši by bylo asi nemožné.
– Zvolili proto letadlo.
Když na stáda pohlédli z ptačí perspektivy, nestačili se divit. Napočítali několik set tisíc kusů pakoňů, kteří se poklidně pásli na travnatých plochách. Jestliže by do oblak vyrazili dnes, jejich údiv by byl ještě větší. Dnes žije na stejném území až milión, a ještě sedm set tisíc pakoňů.
Pakůň si to umí načasovat
Množství pakoňů se mění během celého roku. Dříve se vědci domnívali, že je jejich náhlý úbytek způsoben predátory, kteří prostě stáda vyjídají. Není to pravda. Množství těchto zvířat regulují hlavně nemoci a množství potravy. Pakoně jsou pochopitelně i lovnou zvěří pro některé šelmy. Ale jako potrava většinou slouží jen mladí, slabí nebo nemocní jedinci. Z tohoto hlediska je taková selekce pro stáda prospěšná.
· Pakoně se nevyskytují v jednom teritoriu, ale stále putují.
· Pouze v době páření se na nějaký čas zastaví.
· Pak se karavana opět vydá na svou pouť.
Takové načasování má své velké výhody. Samice začnou rodit přibližně ve stejnou dobu. Březí samice se soustřeďují do malých skupin. První, která začne rodit, spustí řetězovou reakci. Každá samice má schopnost zadržet porod i o čtrnáct dnů. To v případě, že se necítí bezpečně. Ale ani v bezpečí samice s porodem nespěchají. Vědí, že čím více mláďat bude kolem, tím větší šanci na přežití má právě to její. Jen se nesmí malý pakůň své matce ztratit. Tím by bylo mládě odsouzeno k smrti. Tady se totiž adopce nekonají.